MILÉ DÁMY, VÁŽENÍ PÁNOVÉ A PŘÁTELÉ,

 

buďte srdečně vítáni na krátké zmínce o některých našich dobročinných rodinných aktivitách. Je založena na několika nadčasových myšlenkách Lva Nikolajeviče Tolstého a jejím posláním je především sdělit našim bližním, kterým pomáháme, proč tomu tak je. Zkusme to tedy společným zamyšlením.

„Nevyčítej životu, co ti nedal, ale uč se oceňovat, co ti dal“. Krásná myšlenka pokud je ohraničena dobrým zdravím a správnou psychickou kondicí. Ale co když někdo nemá to štěstí? Potom nalezení smyslu a krásy tohoto imperativu žádá hodně sil a pokory. O to větší je pak váha těchto slov. S úctou a obdivem podporujeme rodiny či jednotlivce s láskou pečující o své handicapované či psychicky postižené rodinné příslušníky.

 

„Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit, začínat a opět začínat, prohrávat a opět zápasit“ je tak trochu pravdou o více úrovních až pravdou tvrdou. Na čem záleží? Na podmínkách k životu, předně pak na podmínkách počátečních. Stavíme-li  na  základech  vystavěných  našimi  předky či na práci někoho jiného, máme vše snažší. Ale začíná-li někdo bez zázemí
a bez pomoci jiných, pak je cesta k úspěchu dlouhá a plná překážek, pokud lze vůbec nějaký úspěch na obzoru spatřovat. Ano, často slyšíme, že „Pravé štěstí je vždycky v našich rukou. Následuje za dobrým životem jako stín za předmětem“. Ale je mnoho dobrých, poctivých a pracovitých lidí, kteří se snaží a přitom nemají úspěch. Jsou jiní? Snaží se málo? Kde dělají chybu? Častokráte nikde. Jen nemají štěstí v podobě dobrého rodinného zázemí, nemají na čem stavět a svět kolem je neúprosně tvrdý. Nejvíce k chudým a často k těm nejslušnějším. Snažíme se proto pomáhat lidem v tíživých životních situacích, sociálně slabým a lidem nacházejícím se na okraji společnosti. „Odsuzovat druhé je vždycky nesprávné, protože nikdo nemůže nikdy vědět, co se odehrálo a odehrává v duši jiného člověka“.

 

Následující moudrost vyžaduje citlivé uchopení. Dnes platí více než kdy jindy, nabývá enormního rozměru a říká nám, že „Bohatí nevědí, že to, čím konají dobrodiní chudému, často vyrvali z rukou ještě chudších“. Všichni kdo, jsme členy moderní společnosti, jsme více či méně účastni na chudobě zemí třetího světa. Předměty denní spotřeby, zboží konzumního charakteru stejně tak, jako používání veřejných statků je toho příčinou. Tuto spotřebu pak díky často adorovaným tržním mechanismům západních ekonomik máme umožněnu, kolikrát vnucovánu, za neskutečně nízké ceny, ať si to uvědomujeme, či nikoliv. Na druhé straně tohoto řetězce pak stojí obyčejní lidé, kteří v rozvojových zemích v roztrhaných kraťasech a bosky řadu hodin denně v nelidských podmínkách obstarávají vstupní suroviny pro náš pozdější blahobyt. To často jen za hrnek rýže denně. Ano, nejsme přímo aktivními strůjci jejich osudů. Ano, je to předně otázkou postojů vlád zemí s rozvinutými ekonomikami, potažmo pak nadnárodních společností, že tuto nerovnováhu v přerozdělování hodnot dopustí. Nemusíme si tedy nic vyčítat a už vůbec nikomu nic nevyčítáme my. Ale rozhodli jsme se za sebe pokusit se vrátit nějaké z těchto hodnot tam, kam patří. Přispíváme na mezinárodní projekty zaměřené na snahu o odstranění chudoby v rozvojových zemích a o navrácení důstojnosti tamním nejchudším.

 

„Umění je květ života celé společnosti“ můžeme závěrem souhlasit v jistém kontrastu s předchozími texty. Umění nás umí obohatit a dát nám často chybějící emoce. Umění je krásné. Umění je daleké ekonomickým principům a žije svým životem. Vědomi si přednosti výše zmíněných aktivit pak pouze doplňkově podporujeme kulturní projekty, které navzdory své kvalitě nejsou v centru mediální pozornosti a tím jsou předem diskvalifikovány v boji o sponzory.

 

„Radost z konání dobra je jediným opravdovým štěstím“ a i my to tak cítíme. Na první pohled bychom možná vyjmuli slůvko „jediným“, ale při hlubším zamyšlení si uvědomujeme, že do citátu patří. Stejně tak naši životní cestu beze zbytku vyjadřuje zkušenost, že „Šťastný je ten, kdo našel štěstí v rodině“. Přejeme  všem,  aby  takovou  radost  a  štěstí zažívali v co největší míře
a snad je i dávali dál.

 

                                                                                                                                                     Ilona a Jan,
                                                                                                                                                 Pavel a Matěj

 

 

 

 

 

 

Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Další informace Rozumím